Nemůže panenka, nemůže spáti,
vidiny divné tělo ji chvátí,
tváře jí planou, kalhotky svědí,
toužebně panenka k jezeru hledí.

Sedí vodník nad jezerem,
dumá tklivě s podvečerem,
z dešperace vzpomíná,
na panenku ze mlýna.

Nemá panenka nemá stání,
stále ji k jezeru cos pohání,
půjdu teď rovnou k jezeru,
kalhotky si tam vyperu.

Když poprvé kalhotky namočila,
hlava se vodníku zatočila.

Když podruhé kalhotky namočila,
lávka se s panenkou prolomila,
BUM-BÁC panna letí,
vodníku rovnou do obětí.

Ani se jí nepředstavil,
hned jí ho tam rovnou vrazil,
řve panenka hrůzou jata,
vrazil ho tam po varlata.

Leč po chviličce mrdání,
už panna jeví nadání,
a tak s novou kuráží,
šikovně mu přiráží.

Ocasem jí hloubku měří,
rukama zas váhu koz,
panenka se uchechtání,
jak jí studí jeho nos.

Vidíš támhle na stavidle,
naučím tě mnohý fór,
víš panenko na šoustání,
na to já jsem profesor.